Příběhy a články HIV/AIDS

                     PŘIBĚHY a články HIV / AIDS  - poznámka: některé příběhy jsou kráceny, upraveny
                                      Iva
                                   Lenka
                                   Maria
                                   Martin  
                                   Sofie
                                   Klára
                                   Pavel
                                   Matěj
                                   Hana
                                   Štefan
                                   Erika
                                   Eliška
                                   Vladimír
                                   Garry
                                   Martin
                                   HIV pozitivní
                                   Hloupost
                                      Rusko   
 
" IVA"
„Je to asi rok, co se u mě ve dveřích pozdě večer objevila kamarádka Iva. V obličeji měla bolestný výraz a tmavé kruhy pod očima mi prozrazovaly, že toho asi moc nenaspala. Hned jak jsem jí otevřela, mi padla do náruče a rozplakala se. Zatímco jsem ji objímala, sama sebe jsem se ptala, co se jí mohlo stát. Napadlo mě, že má buď nějaké problémy doma, nebo trable s láskou, ale následovalo něco stokrát horšího...

Iva mě nenechala dlouho tápat a za neustálého vzlykání ze sebe dostala šokující informaci. ,Bojím se, že jsem HIV pozitivní,‘ řekla. První, co mi blesklo hlavou, bylo, že tohle snad nemůže být pravda. Hned poté jsem se od ní odtáhla. Za tuhle svou reakci se dodnes stydím, ale byl to pro mě šok. Notnou chvíli jsem vedle ní stála, neschopná říct ani slovo. Kdykoliv předtím, když jsme si spolu povídaly, jsme byly k nezastavení, ale teď, když mě potřebovala, mi slova došla.“
Šokující realita
„Jediné, na co jsem se vzmohla, byla otázka, jak se to vlastně stalo. Mezi vzlyky mi začala všechno popisovat. Její kluk zjistil, že jeho bývalá přítelkyně je HIV pozitivní. Nechal si tedy udělat testy a jeho obavy se bohužel potvrdily, byl také nakažený. Nejhorší pro něj bylo, říct to Ivě. Byl to její první kluk a měli se opravdu rádi. Když jí to oznámil, Iva se sesypala a nevěděla, co si počít, tak se vydala za mnou. Teď tu stála, a ačkoli jsem ji znala roky, najednou jako bych před sebou viděla neznámého člověka. Nedovedu si to vysvětlit, snad jsem se i bála, aby mě nenakazila...

Nikdy na tuhle chvíli nezapomenu - jak sobecky a hlavně bezohledně jsem se chovala. Nebyla jsem schopná ji ani obejmout. Snažila jsem se jí to vynahradit slovy, a alespoň trochu ji utěšit. Nakonec jsem jí slíbila, že s ní hned ráno zajdu do nemocnice a doprovodím ji na testy. Celý večer jsem pak strávila u netu a hledala informace o tomto zákeřném viru. Přiznávám, můj postoj k Ivě se změnil, ale už jsem se jí nebála dotknout, ba naopak - za své jednání jsem se strašně styděla a chtěla jí to vynahradit.

Ten den jsme se, při čekání na výsledky, hodně sblížily. Asi nic nemůže přátelství prověřit a posílit jako tohle. Když jsem jí pak pevně tiskla ruku a s napětím jsme očekávaly verdikt doktora, věděla jsem, že ať se stane cokoliv, nikdy ji v tom nenechám samotnou. Ačkoliv jsem si sebevíc přála, aby se Iviny obavy nevyplnily, podvědomě jsem tušila, že to nedopadne dobře. Když jsem pak pohlédla do očí sestřičce, která přišla oznámit výsledek testu, bylo mi všechno jasné. Věděla jsem, že Iva patří k HIV pozitivním.

Totálně se zhroutila a já na tenhle emotivní den nikdy nezapomenu. Bylo to strašné, obě jsme plakaly, jako kdyby měl za pět minut nastat konec světa. Iva pak chtěla být sama a nějakou dobu vůbec nekomunikovala. Bála jsem se o ni, ale zároveň jsem doufala, že je natolik statečná, že se přes tu krizi dostane. Ani mně nebylo do smíchu. Nikdy by mě nenapadlo, že budu znát osobně člověka s tímto virem, ale stalo se a já o tom musela stále přemýšlet. Její život se tehdy podstatně změnil: léčí se, musí dodržovat spoustu hygienických pravidel, být na sebe opatrná. Dnes se už se svým osudem srovnala a nese ho na svých bedrech statečně, za což ji neskutečně obdivuji. Ona svůj život neskončí, naopak dokáže to, co plno zdravých lidí neumí - užívat si každý den naplno, radovat se z maličkostí a nic neodkládat. Měli bychom tak žít všichni, protože nikdo nevíme, který den bude poslední.“
"LENKA"
Na druhém konci místnosti uvidí Lenka svého kamaráda Jana. Baví se tam s nějakými lidmi. Když se Jan na Lenku podívá, usměje se. Jde k ní, a dá jí ruku kolem ramen. V druhé ruce drží kolu. ,,Hej dostanu taky napít?", zeptá se Lenka. ,,Jasně, nemáš přece AIDSA," odpoví Jan. Všichni se smějí, jen Lenka ne. Jejím tělem projede známá bodavá bolest. Z hlasité muziky jí najednou rozbolí uši. Její srdce sevře nepříjemný pocit osamělosti. Najednou se chce Lence domů. ,,Je všechno v pořádku?", zeptá se Jan. Kývně a nutí se do úsměvu. ,,Půjdu, jsem unavená", zašeptá a začne se prodírat mezi lidmi k východu. Před dveřmi už nedokáže udržet slzy. Janova poznámka se jí opravdu dotkla. Její kamarád tenkrát ještě nemohl vědět, že Lenka je HIV pozitivní. Dnes už to Jan ví a ti dva jsou nejlepší přátelé. Dnes už by něco tak nevhodného neřekl. Ale tenkrát ještě nic netušil...
Lenka své tajemství dobře tají. Má příliš strach z toho, že by ji ostatní zavrhli a stranili se jí. ,,V 17 jsem několik měsíců chatovala s jedním klukem. Byli jsme si hodně blízcí, a proto jsem mu nakonec o svě nemoci napsala. Pak už se mi nikdy neozval. Bylo mi hrozně", říká 18letá Lenka. Takovéhle reakce jsou přesně tím důvodem, proč Lenka tají, že je HIV pozitivní. Stejně jako ostatní HIV pozitivní lidí v Česku. ,,Nakazil mě můj kluk. Ale myslím, že ani nevěděl, že ten virus má. Aspoň se tak tvářil, když jsem mu to říkala", vypráví Lenka. ,,Zřejmě se nakazil někde na diskotéce. Když jsem mu řekla, že by měl taky zajít n testy a začít se lěčit, jenom se smál a říkal, že jeho smrt nedostane. Nejsem s ním vůbec v kontaktu, takže nevím, jestli se vůbec léčit začal."
,,Nikdy jsem mu to za vinu nedávala. Byla to prostě nešťastná náhoda. Nejdřív jsem byla úplně na dně a myslela jsem jen na to, proč se to stalo právě mně. Proč zrovna já mám smůlu. Jenže časem jsem přišla na to, že to byla jen a jen moje chyba - to já jsem netrvala na tom, aby použil kondom. Samozřejmě, že jsem předpokládala, že se s ním nemusím bát, jenže dneska už vím, že důvěra se prostě nevyplácí,
,,Nejhorší je, že strašně špatně navazuju kontakt s klukama, protože někde vzadu v hlavě mi pořád bliká, že jim to jednou budu muset říct. Proto jsem taky dlouho neměla žádného přítele", říká Lenka smutně. Většina lidí o této nemoci moc neví a reaguje odtažitostí. Spousta z nich si myslí, že se nakazí jen tím, že infikovanému podají ruku. Neznalost, která Lence ztěžuje kontakt a otevřenost k druhým. ,,Nesnáším, když si to musím nechávat pro sebe, ale nemám jinou možnost." Dlouhou dobu nic neřekla ani Lukášovi, se kterým chodí už dva roky. ,,Po třech měsících se mě zeptal, proč se s ním nechci milovat. Tak jsem mu řekla pravdu." Ale Lukášova láska byla silnější než strach z AIDS: ,,To na mých citech přece nic nemění", řekl tenkrát Lence. ,,Štěstím jsem se rozbrečela. Samozřejmě, že se milujeme jen s kondomem. Jsem tak šťastná, že Lukáše mám! Do budoucna si přeji, aby mi to vyšlo s prací. Ráda bych byla realitní makléřkou. Z vlastní smrti strach nemám. S tou žiju od té doby, co umím myslet."
Nevíš, jestli jsi HIV  pozitivní?
Měla jsi nechráněný pohlavní styk a teď se bojíš, že bys mohla být HIV pozitivní? Tak nepanikař a co nejdřív se vyprav na test.
 
"MARIA"
Mám HIV, řekl mi to můj doktor. Když jsem zjistila, že mám ten virus, myslela jsem si, že velmi brzy umřu. Hrozně jsem brečela, ale máma a táta mě uklidnili. Tehdy mi bylo 9 let.  Bylo to, jako bych ztratila část srdce. Lítost, vztek a smutek bylo to, co jsem cítila. A také otázka "proč já", mezi miliardami lidí, "proč já"!
Ale jsem ráda, že mi to bylo řečeno, protože bych žila dál svůj život a bylo by mi špatně, aniž bych věděla proč. Myslím, že je užitečné vědět, jestli jste nemocní, protože jestli dojde k nejhoršímu, nebude nutné se mnoho ptát. Je důležité to vědět.
Beru mnoho léků, velké tablety. Denně beru 15 tablet, to je 105 tablet za týden! Je to otrava, ale je to pro moje dobro. Léky jsou součástí mého každodenního života a můj život je spojen s mými léky. Doufám, že objeví jednodušší způsob braní léků. Ale nejvíc doufám, že najdou lék pro všechny jako já.
Když onemocním, jsou to jednoduché případy jako chřipka, ale já musím být přijata do nemocnice, protože by to mohlo vést k něčemu jako hrudní infekce. Když jsem v nemocnici, cítím se tam smutná a opuštěná a mám ráda, když mě lidi přijdou navštívit. Měla jsem dvakrát neštovice a čtyřikrát pásový opar a hrudní infekce a další infekce. Jednou mi bylo hodně špatně. Bylo mi 10 nebo 11 a měla jsem nějakou infekci žaludku. Museli mi udělat biopsii (z těla se odebere tkáň a vyšetří se) a měla jsem hodně velké bolesti. Zhubla jsem a živili mě infůzí. Myslela jsem, že umřu, ale pomohli mi a zůstala jsem v nemocnici dva týdny. Nenávidím, když mi je špatně. Myslím, že to nikdo nemá rád. Když mi nebylo dobře, říkala jsem si, že si přeju, abych mohla prostě umřít ve spánku, aby bolest mohla zmizet navždy.
Nemůžu se účastnit konverzací, když moji kamarádi mluví o AIDS nebo HIV. Někdo by třeba řekl: "Jsem rád, že jsem OK a nemám HIV." Nemám ráda, když lidi říkají hrozné věci jako toto. Cítím se pak špatně. Například říkají věci jako "nesmíš se dotknout nikoho, kdo má AIDS nebo to taky chytneš."
Docházím do naší nemocnice už pět let, takže mě docela dobře znají. Hodně mi pomáhá můj doktor, a další lidé a kdykoli potřebuji s někým mluvit, vždycky jsou mi k dispozici.
"MARTIN"
Doma jsem na tom byl hodně špatně a o Vánocích mi bylo hodně zle. Bylo mi špatně a moc jsem toho nejedl. Pamatuju se, že o Vánocích večer jsem jen seděl zhroucený na křesle. Měl jsem vysokou horečku, byl jsem stočený do klubíčka a jen jsem hořel. Tu noc mě máma musela dát brzy do postele. Pak jsem se v noci budil hrozně zpocený, budil jsem se s úplně promáčeným oblečením a vlasy úplně nasáklými potem.
Přišel druhý svátek vánoční a doktoři rozhodli, že bych měl jít do nemocnice a být přijat, aby se udělaly další testy. Byl jsem na dětském oddělení a pamatuju se, že jsem se třásl a byla mi hrozná zima. Udělat cokoli byla velká námaha, protože jsem byl tak unavený a opotřebovaný, a vzpomínám si, že jsem trochu divně dýchal a cítil se hrozně zesláblý. Byl to jako bych měl zrovna umřít.
Teď vím, že jsem měl zápal plic související s HIV a že jsem byl moc, moc, moc nemocný a měl vysoké horečky. Měl jsem takové bolesti, že jsem byl několik dní na Pethidinu (lék proti bolesti), což nebyl ten nejlepší zážitek, ale ztlumilo to bolest. Neměl jsem opravdu vůbec na výběr, musel jsem to brát. Moje máma se mnou strávila hodně času a uklidňovala mě při bolestech. Můj táta byl také moc hodný. Ale bylo to prostě tak děsivé.
"SOFIE"
Nejsem si úplně jistá, jak jsem ten virus dostala. Když jsem byla na testu, jeden můj bývalý přítel zrovna zemřel při dopravní nehodě. Možná měl ten virus a nevěděl o tom, nevím. Teď se to už možná nikdy nedozvím. Někdy je dost těžké skrývat HIV při tolika lécích, ve škole a všem. Dobré je, že pro dívku je normální jít na záchod s kabelkou. Často beru léky právě tam. V kabelce mám vždycky nápoj a to, čemu teď říkám steroidy. Když je nevezmu, začnu špatně dýchat, jsem unavená a někdy vznětlivá.
Začalo mi být špatně asi před dvěma lety a časem se to zhoršovalo. Nejdříve jsem se cítila jen slabá a unavená. Jenom dojít po snídani nahoru do mého pokoje vyžadovalo úsilí. To trvalo den nebo dva a pak to zase zmizelo. Později jsem v sobě při takové únavě nemohla udržet jídlo, ať už v žaludku … nebo ve střevech. Jakmile jsem snědla dvě lžíce, ztratila jsem chuť. To trvalo asi šest měsíců a opravdu jsem zhubla. Na tvářích lidí, kteří mě přišli navštívit, bylo vidět, že jsem "ztracený případ". Moje máma se to opravdu snažila skrývat, ale její slzy všechno prozradily. Tak poznáte, kdo vás miluje a kdo je opravdový přítel. Ti lidé a přátelé, kteří za mnou stále chodili do nemocnice, když jsem byla úplně mimo, jsou ti, které nazývám pravými přáteli. Z toho, že mám ten virus, mám smíšené pocity. Jsou období, kdy jsem s tím docela smířená a dny, kdy mám chuť se pomstít. Například když jsem v dobrém rozpoložení, myslím si, že bych to neměla přenášet na jiné lidi, a chodím do společnosti a tak. Ale když jsem špatně naložená, cítím, že je to nespravedlivé. Proč já?
"KLÁRA"
Můj první přítel byl kluk, který se jmenoval Standa. Když jsme odešli ze školy a já jsem začala střední, začali jsme se odcizovat. Těsně před mými dvacátými narozeninami zjistili mým rodičům rakovinu a od svých kamarádů jsem slyšela, že Standa začal být nemocný. Standovi bylo sotva dvacet a já jsem se ocitla na jeho pohřbu.
Tři měsíce potom, co oba moji rodiče zemřeli, jsem začala chodit s Danielem. Znal Standu i mě ze školy. Jednou večer v nočním klubu zmínil, že jeho sestra říkala, že Standa umřel na AIDS. Odsekla jsem mu: "Nikdo neznal Standu jako já a on by mi to řekl." Daniel mě objednal na HIV test. Večer poté, co jsem byla na tom hrůzu nahánějícím krevním testu, jsem se ho zeptala: "Co budeme dělat, jestli jsem pozitivní?" Měla jsem to pochopit z jeho odpovědi: "Spoléhám na to, že nejsi."
O tři dny později můj život skončil. Byla jsem si tak jistá, že budu negativní, že jsem vzala malou holčičku, kterou jsem hlídala, s sebou. Zavolala jsem švagrové, aby pro mě přijela. Ta zpráva byla špatná. Byla jsem na dně a cítila se tak bezvýznamná. Řekla jsem to svým předešlým partnerům a jejich reakce byla dost špatná, jakoby to už horší být nemohlo. Vyhrožovali mi a obvinili mě z toho, že jsem jako měla vědět, že Standa měl AIDS. Proboha, mně tehdy bylo jen 17. Byla jsem dítě, to je všechno. Můj přítel Daniel to řekl svým rodičům a bylo to. Byla jsem sama a nic mi nezůstalo.
 "PAVEL"
To, že mám HIV jsem zjistil před lety. Věřím, že jsem tu infekci dostal od mé bývalé přítelkyně, která, teď už to vím, během našeho vztahu spala s jinými. V té době mi bylo jen šestnáct. Byl jsem do ní zamilovaný, ale o sex jsem moc zájem neměl. Ona je také HIV pozitivní.
Věděl jsem, že nejběžnější zdroj přenosu byl mezi muži. V prosinci mi bylo hodně špatně. Můj doktor si nejdříve myslel, že mám mononukleózu a pak mě požádal, abych šel na HIV test. To byl můj pátý test, a protože jsem nikdy nespal s mužem, myslel jsem si, že v žádném případě nemůže být pozitivní.
Šel jsem na test a čtyři týdny jsem musel čekat na výsledek. Nemůžu ani vyjádřit, jaké to čekání na výsledek bylo. Pak přišel den, kdy jsem měl jít znovu k doktorovi pro výsledek. Šel jsem do střediska a cítil se velmi osamělý a vystrašený. Pak mě zavolali do ordinace doktora a moje srdce bušilo jako o závod. Sedl jsem si a doktor mi jen řekl: "Je mi to moc líto, ale jste HIV pozitivní." Jenom jsem tam tak seděl a myslím, že mi to úplně nedošlo. Bylo velmi těžké to přijmout. Nenabídl mi žádnou podporu nebo radu. Vypadalo to jako: "Je mi líto, nashle." Nezeptal se mě, jestli jsem v pořádku nebo něco takového. V té době jsem odešel z domů a od mé přítelkyně a žil jsem na jiném místě. Ještě stále mám kvůli tomu vztek. Prostě jsem odešel pryč a myslel jsem si, že za dva roky budu mrtvý.
"MATĚJ"
Věděl jsem, že jsem se několikrát nechoval bezpečně, ale opravdu jsem si myslel, že mi je osud nakloněn. Cítil jsem se dobře, šťastný, velmi živý. Osmnáctého ledna v 10 hodin dopoledne mi diagnostikovali HIV. Můj žaludek a srdce se prudce zahoupaly, ale já jsem seděl, klidný a pozorný, a poslouchal, jak se má můj život nezvratně změnit. Nikdy se mi nestalo něco podobného tomu, co jsem teď prožíval, neměl jsem žádný návod, jak reagovat. Začal jsem u dvou nemocničních poradců a hledal jsem v jejich očích nesouhlas. Žádný jsem nenašel.
Střídavě jsem brečel po většinu dalšího týdne. Hlavou mi vířily myšlenky a emoce. Změnilo se všechno a nic. Ale cítil jsem se nakažený neviditelnou nemocí. Cítil jsem se vnitřně nečistý, špinavý. Cítil jsem se jako časovaná bomba, cítil jsem se nebezpečný.
Po měsíci mívám dobré dny a špatné dny. Dnes je dobrý den. Dnes se cítím silný, dnes se cítím nezlomný. I když vím, že moje nálada bude kolísat, jsem a zůstanu velmi živý. O tom jsem přesvědčený. Každý den se učím žít pozitivně.
"HANA"
Život se pro ni doslova zastavil. Lékaři jí při preventivním testu potvrdili přítomnost viru HIV. "Měla jsem za sebou pár kratších známostí, včetně dvou cizinců, jednoho Itala a jednoho Afričana, tak jsem se rozhodla, že si nechám pro jistotu udělat test na HIV. Byla jsem ale přesvědčená, že mně se nic takového nemůže stát. Navíc jsem potkala muže, se kterým si výborně rozumím a myslela jsem si, že po těch všech zkušenostech by mohl být už posledním v mém životě," svěřila se s roztřeseným hlasem Hana.
Nemoc se u Hany začala projevovat podobně jako chřipka. Měla časté horečky doprovázené průjmy a začala výrazně hubnout. Zároveň měla neustále zduřené uzliny v krku. "V době, kdy jsem se dozvěděla, že jsem HIV pozitivní, jsem žádné příznaky nemoci nepociťovala. To přišlo postupně. Ale to už jsem věděla, že to jsou projevy AIDS," pokračovala.
Hanin život byl zcela běžný a nijak výrazně se neodlišoval od života některých vrstevníků. Studovala vysokou školu v Praze, kde přátelské vztahy mezi chlapci a dívkami dosahovaly zcela jiných rozměrů - končívaly sexem. "Bylo normální zajít na diskotéku nebo do kavárny, seznámit se a trochu si užít. Říkala jsem si, že mladí jsme jenom jednou. Mluvili jsme i o AIDS, dokonce jsem absolvovala několik zajímavých přednášek o preventivních programech, ale jak říkám, myslela jsem si, že mně se nic nemůže stát," prozradila žena nakažená virem HIV.
O tom, kdy a od koho se vlastně Hana nakazila, nemá ani tušení. "Mohl to být někdo ze spolužáků, ale také můj přítel z Afriky nebo ten z Itálie. Nevím, kde jim je teď konec. Toho jsem milovala, než mě ze žárlivosti zmlátil a já se ještě k tomu dozvěděla, že mě přitom podváděl s jinými ženami. Chtěla jsem začít jiný život, a proto jsem si ještě na začátku mého nového vztahu raději zašla na test. Chtěli jsme mít s přítelem jistotu a mým jediným přáním bylo také na celou svoji pohnutou minulost definitivně zapomenout. S přítelem jsme se rozešli, nemoc mi vzala všechno, ideály, naději, přátele, dokonce i sebe samu," zahleděla se do prázdna se slzami v očích.
Hana žije v ústraní ve svém malém bytě na periferii města Liberce. Jezdí pracovat do Prahy a téměř s nikým se nestýká. Jak sama říká, za poslední měsíce zestárla snad o deset let. Z půvabné a veselé Hany se stala žena, které z očí vyzařuje už jen bolest a utrpení.
"Jsem přesvědčená, že mezi námi žije hodně lidí nakažených virem HIV. Ze zkušenosti vím, jak to mezi mladými lidmi chodí. Bohužel všichni si myslí, že právě jim se nemůže nic stát, stejně jako jsem o tom byla přesvědčená já. Chtěla bych touto formou všechny varovat. Hodnotu života, kterou jsem si bohužel uvědomila příliš pozdě, nelze ničím vyčíslit. Jediná jistota, kterou teď v životě mám, je smrt," uzavřela svůj příběh Hana.
"ŠTEFAN"
Sympatický kluk, který se rád směje. Nikdo nepozná, že se nakazil virem HIV, který v těle napadá T-lymfocyty, typ bílých krvinek, v nichž se množí a později je zabíjí. Pokles krvinek v těle vede k oslabení imunitního systému a rozvoji AIDS.

U Štefana smrtelná nemoc ještě nepropukla, zatím tomu úspěšně brání léky, které musí denně brát. Prášky ho ale nevyléčí, jen nemoc oddalují. Štefan ví, že AIDS končí smrtí: „Může to být za rok, nebo taky za pět.“
Kde a kdy se Štefan nakazil, přesně neví. Musela to být jedna z jeho aférek na jednu noc. Stejně tak už neví, proč se tenkrát nechránil kondomem: „Jasně, slyšel jsem o bezpečném sexu,“ vypráví, „ale měl jsem to na háku a kondomy jsem považoval za zbytečné. Myslel jsem si, že proti AIDS existuje nějaká „zázračná pilulka“ a taky že se tím mohou nakazit jen starší lidé.“ Osudová chyba! Virem HIV se může nakazit každý! To Štefanovi došlo, až když jeden den trpěl podivnými záchvaty slabosti: „Jel jsem k lékaři, protože jsem si myslel, že mám něco jako leukémii,“ vzpomíná. Doktor ale trval na tom, že udělá test i na HIV. 
Pár dní po návštěvě lékaře se dozvěděl Štefan diagnózu: Je HIV pozitivní! „To byl šok,“ říká. „Zhroutil se mi svět!“ Měl strach a deprese. V zoufalství se svěřil přátelům a zažil zklamání: „Nechtěli se mnou mít nic společného!“ Cítil se osamocený a odstrčený. Ke strachu o život se přidala sociální izolovanost.
Útěchu a pomoc našel, až když se obrátil na Centrum pomoci nakaženým AIDS. Podobné organizace, zastoupené v každém větším městě, se starají o nakažené virem HIV, poskytují jim informace a snaží se řídit osvětu. Tam si Štefan našel nové přátele a sám se zapojil do prevence AIDS. Navštěvuje školy, naprosto otevřeně mluví o své nemoci, ukazuje, jak správně používat kondom, vypráví i o svém strachu i nadějích: „Lidi si myslí, že se jim to stát nemůže, nebo mají špatné informace. Spousta jich AIDS podceňuje. Jako já tenkrát: kvůli pár sekundám jsem dal všanc celý život!“
"ERIKA"
AIDS může postihnout každého, není to jen nemoc narkomanů, homosexuálů nebo prostitutek. Přesvědčila se o tom na vlastní kůži Erika. Před lety se zamilovala do staršího muže s titulem a provdala se za něj. V těhotenské poradně se pak dozvěděla, že je HIV pozitivní, stejně jako její muž, který o své nemoci nevěděl. Manželství se rozpadlo, holčička, dnes již devítiletá, je zdravá.
"Chtěla bych zdůraznit, že to je diagnóza, která se může stát úplně každému. Potkáte na ulici tisíce lidí a nikdy nevíte, kdo. Může to být normální člověk, který pracuje, nemusejí to být zrovna narkomani, homosexuálové nebo prostitutky, prostě můžou to být lidé úplně normální z ulice," řekla Erika .
Nyní žije v Rakousku a se svým druhým mužem má další holčičku, naštěstí opět zdravou. Snad i to, co sama prožívá, ji vedlo k tomu, že adoptovala chlapečka HIV pozitivního, jehož se rodiče zřekli. "Život s touto nemocí není jednoduchý, léčba má řadu vedlejších účinků, ale žijeme normálně jako každá jiná rodina," poznamenala.
Zpočátku se prý bála, aby rodinu nenakazila, a tak když se při vaření řízla, jídlo vyhodila. Teď už ví, že virus HIV na vzduchu rychle hyne, a už to nedělá. Při sexu se manžel chrání kondomem, za osm let soužití se nenakazil.
Na kontroly dojíždí Erika do pražského AIDS centra na Bulovce. V péči tamních odborníků je od počátku a má k nim důvěru. "Léčba je tu stejná jako v zahraničí, máme všechny potřebné léky," potvrdila vedoucí centra docentka Marie Staňková. Erika přiznala, že právě díky její psychické podpoře si troufla na dítě s druhým manželem.
Problém vidí v tom, že nemůže v Česku jít ke každému lékaři, o nemoci je podle ní mezi zdravotníky zatím malá informovanost. V Rakousku ji například zub ošetří každý zubař, jen si ji objedná jako poslední, aby pak vše dezinfikoval. V Česku to je problém, AIDS centra proto spolupracují s lékaři různých odborností a pacienti chodí k nim.
Od zavedení kombinované haart terapie se zlepšily naděje pacientů na dlouhodobé přežití. Podle Staňkové je to i tím, že nakažených je dosud poměrně málo a lékaři se věnují každému individuálně.
"Dokola jim vysvětlujeme, proč je správné užívání léků důležité, a u těch, kteří nedokážou dodržet složité schema, hledáme další možnosti. Když to viděli kolegové z USA, divili se, u nich je běžné, že když někdo léčbu nedodržuje, už nic nedostane," řekla ČTK.
 
"ELIŠKA"
Eliška přišla z rodného Zlína do Prahy kvůli studiu na vysoké škole. Školu sice nedokončila, ale v metropoli zůstala. "Na škole jsem nevydržela kvůli drogám," přiznává hned zkraje.
"Rodiče mě vždycky drželi zkrátka. Když jsem byla na střední a ještě bydlela u nich, musela jsem chodit pořád brzo spát, měla jsem zakázané diskotéky a s kamarády jsem tak trávila jen málo času. Představa, že bych třeba pila alkohol nebo zkusila cigaretu, rodiče děsila. Měli mě za takovou moc slušnou holčičku. Po odchodu na koleje na vysokou školu jsem se proto rozhodla, že si začnu konečně pořádně užívat." A přesně podle toho začala také na vysoké škole žít.
To, že se na kolejích pořádají nejrůznější mejdany, ví snad každý, kdo někdy studoval. Na tom samozřejmě není nic až tak výjimečného. I Eliška vyrážela s několika svými kamarády na diskotéky do různých klubů.
Nebyla jsem feťačka!
"Bylo to v době, kdy k nám dorazila taneční hudba jako taková. A s tím spojené také některé drogy," začíná mluvit o svých zkušenostech s návykovými látkami. Sama sebe dodnes nepovažuje za feťačku a brání se tomuto výrazu s tím, že sice užívala extázi, kokain a pervitin docela často, ale nikdy se nepovažovala za závislou.
"Když jsem neměla peníze nebo jsem některý den prostě nechtěla do sebe nic cpát, uměla jsem to odmítnout. Klidně jsem i vydržela v partě, kde si každý na něčem ‘fičel‘ celý večer, a já zůstala čistá. Nebo třeba jen u alkoholu," obhajuje se.
Parta mladých lidí, které Eliška na různých tanečních party poznala, byla už jiná než ta, s níž začínala coby studentka vysoké školy. "Našla jsem si jiné kamarády, kteří většinou nic nestudovali a jejich hlavním zájmem byly nejrůznější party. Ze studentského kolektivu jsem postupně začala vypadávat. Jediné, co mě se studenty spojovalo, bylo to, že jsem stále bydlela na koleji. Ale volný čas jsem s nimi už moc netrávila."
Přítel na drogách
Vše se ještě změnilo v době, kdy si na jedné party našla přítele, barmana Tomáše. Byl jenom o rok starší než Eliška. Zato s drogami měl bohaté zkušenosti. Zatímco se většina účastníků tanečních akcí a diskoték spokojuje s polykáním pilulek extáze nebo šňupáním pervitinu nebo kokainu, Tomáš měl za sebou nitrožilní dávkování.
"Řekl mi sice, že to zkusil, ale také hned dodal, že to už je minulost a že ho to nebavilo. Uklidňoval mě tím, že teď už by si nikdy nic nepíchl. Jenže lhal," ještě dnes zuří Eliška.
Jejich vztah skončil po pěti měsících právě proto, že drogy postupně ovládly Tomášův život. Eliška se s ním rozešla, protože i ona sama viděla, že to nemá dál smysl a že vedle sebe má vlastně už jenom lidskou trosku. "Šlo to hodně rychle. Úplně se mi ztrácel před očima," dodává.
Nastal konec letního semestru a  Elišku vyhodili ze školy, protože nesplnila ani jednu z povinných zkoušek. Rodiče to těžce nesli, a tak jim Eliška slíbila, že si podá přihlášku znovu a začne pilně studovat. Slib už ale nikdy nedodržela.
Hystericky jsem brečela
"Na jaře, kdy jsem se měla připravovat na nové přijímačky, jsem byla často nemocná. Doktoři mysleli, že mám alergii, já jsem si myslela, že je to z mého akčního života a těch drogových večírků. Bývalo mi špatně od žaludku, mívala jsem teploty. Takže jsem ani neměla chuť někam moc chodit. Ze strachu o své zdraví jsem hodně omezila užívání všech drog. Šlo to snadno, nebyla jsem nikdy klasický závislý feťák," hájí se znovu Eliška.
Jít se svými zdravotními problémy k doktorovi však odmítala. Právě proto, aby v její krvi nenašel stopy po nelegálních látkách. Nemoc nakonec přechodila a místo na vysokou školu nastoupila v září do práce.
Po necelém roce se však její zdravotní problémy zopakovaly. Tehdy už k doktorovi zašla. Nechala si udělat několik různých testů, mimo jiné i testy na virus HIV.
"Brala jsem to jako rutinní záležitost. Čekala jsem, že mi najdou maximálně nějakou alergii," vypráví dál. A opravdu. Potvrdilo se, že je alergická na pyl. "Konečně se mi ulevilo a já věděla, co mě trápilo," vzpomíná dnes. Jenže to ještě neznala výsledky dalších testů.
"Už když jsem si sedala na křeslo naproti paní doktorce, vytušila jsem z jejích pohledů, že něco není v pořádku. Tvářila se vážně a já si hned vzpomněla na divoké večírky, kterých jsem ještě před rokem zažívala tolik. Ale když mi řekla, že jsem HIV pozitivní, myslela jsem, že se zblázním, a začala jsem hystericky a hlasitě brečet," popisuje první reakci. Ocitla se úplně na dně. Sestřičky jí podávaly jeden kapesník za druhým a utěšovaly.
Máma pomáhá, táta mě vypustil
Nejhorší bylo sdělit tuto špatnou zprávu rodičům. "Původně jsem si řekla, že to zatajím a budu žít dál, jakoby nic. Měla jsem to tak v plánu, ale nedokázala jsem to. Musela jsem se někomu svěřit. A protože jsem neměla jsem v té době moc přátel ani žádnou opravdovou kamarádku, zavolala jsem mámě," vysvětluje.
Maminka přijala zprávu s pláčem. Na dceru ale nezanevřela a snažila se ji podporovat dál. Zato otec přestal s Eliškou mluvit a dokonce se s její matkou, byť údajně z jiných důvodů, rozvedl.
"Ta nemoc se ale dá léčit a v dnešní době poměrně úspěšně," pokračuje Eliška, která se touto větou také sama uklidňuje, protože dobře ví, že léky sice mohou život nemocného člověka prodloužit, ale nevyléčí jej.
Eliška chodí každé tři měsíce na kontroly, bere každý den několik léků, vitaminů a sportuje. Je potřeba, aby její tělo bylo v dobré fyzické kondici, protože samotný virus HIV organismus oslabuje.
Držím si raději odstup
"Vím, že umřu dřív, než jsem si představovala. Podstatně dřív. Ale musím se s tím nějak smířit. Kdybych na to pořád myslela, zbláznila bych se." Snad i proto začala letos, téměř deset let po vyloučení z vysoké školy, znovu dálkově studovat ekonomiku.
Přítele si nehledá, rodinu neplánuje. Zalíbení našla ve své práci, ve studiu a ve sportu, zejména v tenise. O tom, jak je nemocná, z jejího okolí skoro nikdo neví. Neřekla to ani kolegům v práci, ani přátelům či známým. "Chovám se tak, abych nikoho nenakazila. Vzdala jsem se sexu… Od lidí si raději držím jistý nenápadný odstup," pokračuje ve svém příběhu.
"Podle lékařů budu žít třeba ještě dvacet let, pokud budu užívat léky a vyhýbat se různým rizikům nebo pokud se mi nestane nějaký úraz. Musím na sebe dávat pozor," uzavírá Eliška. A její osudný přítel Tomáš? Ten vloni zemřel na předávkování pervitinem.
"VLADIMÍR"
Vladimír vyrůstal v Praze, přesněji v pražských ulicích. Důvodem byly neutěšené rodinné poměry. Maminka se s Vladimírovým tatínkem - maďarským romem - rozvedla, když mu byly dva roky, a vzala si alkoholika a rasistu v jedné osobě. Ten doma romské dítě nesnesl, napadal jej kvůli původu a brutálně jej tloukl. Vladimír raději utíkal ven. Ale ulice není dobré prostředí pro malé dítě a tak se stalo, že když bylo Vladimírovi osm let, sexuálně jej zneužila dospělá žena, o rok později je obtěžoval deviantní muž a ve čtrnácti letech prožil hrozivou zkušenost, když jej znásilnili tři Arabové. Řekl o tom doma a začali se ho štítit. Přidělili mu jeden hrnek a jeden talíř, z nichž musel jíst. Vše vyvrcholilo, když se v patnácti přiznal k homosexualitě. Rodiče ho vyhodili z domu. Následujících deset let se Vladimír protloukal různě, často na pražském Hlavním nádraží. Nějakou dobu se živil prostitucí, stal se závislý na pervitinu. Má za sebou i výkon trestu, protože, jak říká, žádný toxikoman nežije poctivě…
Drogy dostaly Vladimíra do situace, kdy mu začala splývat realita s výplody fantazie. Nevěděl, co je co. Trpěl halucinacemi a stihomamem. Měl pocit, že jej stále někdo pronásleduje, všude viděl policisty, schovával se. Psychické problémy jej přivedly do léčebny v Bohnicích, kde zjistili, že prodělal hepatitidu typu B. Následoval převoz do nemocnice, testy na HIV a zjištění, že Vladimír je pozitivní. Přístup lékařů tehdy nebyl zrovna příkladný. "Sbalili mi věci, šoupli mě na samotku, dali mi tam televizi a zamkli dveře," vzpomíná Vladimír. Následovala protidrogová léčebna, ale způsob léčby Vladimírovi nevyhovoval a tak po dvou měsících podepsal revers a odešel pryč s tím, že si jde šlehnout. To taky udělal a propadl se do takové toxické psychózy, že se vydal na pražský Nuselský most, aby skokem do údolí udělal za vším tečku jednou provždy. Naštěstí mu v tom zabránili hasiči. Další šťastnou okolností bylo setkání s docentkou Staňkovou v AIDS centru, kam Vladimír začal docházet. "Vděčím jí za celý svůj další život," říká. Také jej kontaktovala pracovnice z Domu světla, ale nabídka byla spojena s požadavkem drogové abstinence. Vladimír už byl tou dobou tři měsíce čistý a proto se do Domu světla vydal. To bylo v roce 2001. V roce 2002 už začal dělat besedy na bázi dobrovolné spolupráce a od roku 2003 je Vladimír zdejším zaměstnancem.
Druhá půlka jablka
Bydlí v rodinném domku za Prahou, kde mu kamarád poskytl byt. Zdravotní problémy většinou nemá a snaží se, aby si svou nemoc nepřipouštěl. "To by mě asi zničilo," přiznává. Když začal objíždět republiku s besedami a začal spolupracovat s médii, neuvědomil si, že víceméně přijde o možnost vybudovat si soukromý život, protože jej lidé budou poznávat….Jenže když přijdu domů, jsou tam jenom čtyři prázdné stěny. Nikdo mě nečeká, neobejme, nedá mi pusu. Říkám si, že ta druhá půlka jablka ke mně někde ve světě musí bejt."
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx                     
Poznámka :  Prosinec 2008 …
 Mám AIDS a umírám
„Vladimír se rozhodl, že o své nemoci promluví i v době, kdy s ní bojuje v nemocnici. Je hrozné na něm vidět, jak dokáže AIDS člověka zničit.“
Vladimír má za sebou stovky přednášek pro tisíce žáků, kantorů a studentů po celé republice. Při rozhovoru na nemocničním lůžku se často usmíval. Neskrýval ale, že je unavený a dokázal dát najevo i svou nespokojenost s položenými otázkami.
Nutno podotknout, že Vladimír příliš s lékaři nespolupracuje. Těžko říct, zda na nemoc rezignoval. Každopádně je to jeho způsob boje se zákeřnou nemocí.
Myslíte si, že umíráte?
Mám takové pocity.
Můžete je popsat?
Duše by chtěla, ale tělo to už nezvládá. Je toho na něj moc, nemá energii.
Jak jste na tom nyní zdravotně?
Hodně blbě. Za posledního půl roku, co jsem v nemocnici, jsem zhubl 40 kilo. Prodělal jsem chemoterapie, protože jsem měl rakovinu mízních uzlin. Mám játra v pr…, nízký krevní obraz, nízký tlak a zrychlený tep. Mám zimnice a teploty.
Už u vás propukl AIDS?
Ne, ne, ne… Teda nevím. Nikdo mi nic neřekne.
Jak to, že vám nikdo nic neřekne?
Tady je to všechno na dlouhý lokte. Moc se toho nedozvíš, protože s tebou pořád dělají nějaké experimenty.
Jak dlouho už jste HIV pozitivní?
Osm let. Nakazil jsem se v pětadvaceti letech.
A jak se to stalo?
Ježíši, to jsou otázky, vždyť to víš. To si můžeš vyjet na internetu. Dávej inteligentnější otázky!
Vím o vás, že jste se nakazil přes jehlu, když jste bral drogy…
Ty to všechno znáš a ptáš se na to. Ptej se na něco konkrétního a ne na to, na co znáš dopředu odpovědi!
Kolik života vám lékaři dávají?
To ti nikdo neřekne. Žádný doktor ti neřekne na rovinu – pane Kováči, chcípnete za půl roku.
Vypadáte ale, že máte ještě dost energie?
Protože mě vytáčíš.
Myslíte si, že ještě budete přednášet?
Jóó, na to se těším. Mně děti scházej.
Proč vám scházejí?
Protože si myslím, že práce, kterou jsem dělal, měla význam. Myslím si, že si mladí lidé musejí uvědomit, že tady tahle hrozba nevyléčitelné nemoci je a jen oni mohou ovlivnit, jestli dopadnou jako já, nebo ne. Kdyby si dal alespoň jeden z těch, kterým jsem o svých problémech povídal pozor, tak to mělo význam.
Říkáte, že se chcete vrátit a přednášet, ale přitom údajně nedodržujete léčbu a tím stupňujete své zdravotní potíže. Jak to je?
Ale to je můj problém.
Pak nemůžete čekat, že se před ty lidi postavíte…
Já si myslím, že jo. Že to nebude problém.
I když vyzvrátíte vše, co sníte?
Tak budu sedět na káře.
Údajně jste na svou nemoc rezignoval, a odmítáte léčbu. Je to pravda?
Na to nebudu odpovídat!
Proč ne?
Protože je to můj problém.
Chtěl jste, abych vám dával chytré otázky, které jdou do hloubky, a nechcete mi odpovědět na tu základní, jestli se chcete léčit, nebo ne…
Já se léčím podle toho, jak uznám za vhodné, a nebudu odpovídat na otázky, které mi jsou nepříjemné.
Čekal jsem, že budete otevřenější, když jste souhlasil s rozhovorem…
Víš, že někdy takovými otázkami můžeš ničit člověka?
Proč například jíte jídlo, které byste neměl?
Protože mi to v daný moment chutná a je mi jedno, co jím, protože to stejně vybleju. Tak si místo nemocničního blivajzu dám aspoň něco, co mi chutná, i když je to nezdravý.
Tomu rozumím. Taky bych nechtěl jíst půl roku to, co mi nechutná. Odpovíte mi na otázku, jestli se chcete léčit, nebo ne?
Já to nevím. Jednou jsem dole, jednou nahoře. Je těžký na to odpovědět.
Bojíte se umírání?
Potom, co jsem si prošel chemoterapií, tak už ani ne.
Je něco, čeho se bojíte?
Pitomejch lidí a lidský blbosti.
Setkal jste s lidskou blbostí?
Jóó, sám u sebe.
Můžete být konkrétní?
Nebudu konkrétní, to je moje věc a každému do toho může být ho…
Na přednáškách jste většinou býval hodně otevřený…
Možná mi ty otázky kladli lidštější formou.
Myslíte si, že k vám nejsem lidský?
Chvilkama ne.
Často jste byl středem pozornosti médií, protože jste se nebál o nemoci otevřeně mluvit. Chybí vám tahle pozornost?
To je mi teď nějak jedno. Mě vždycky hnali nejvíc dopředu lidi, které jsem měl kolem sebe. …. Mediální hon byla daň za to, co jsem dělal, a nelituji toho a nikdy nebudu.
Čeho litujete?
Životních kiksů, které člověk udělal, a který potom nejdou vrátit nazpátek nebo to jde jen velmi těžko.
Dáváte vinu rodičům, kteří se od vás odvrátili, když jste je nejvíc potřeboval?
O tom se nechci bavit.
V patnácti letech jste se ocitl na ulici, protože vás rodiče odkopli kvůli tomu, že jste gay. Pak se vás ujala nějaká žena, která vás v Chebu navlékala do ženských šatů a prodávala na sex. Jak vzpomínáte na tohle životní období?
Bylo to hrozné. Nikdo si nedokáže představit, jak jsem se cítil. Vždyť mi tehdy bylo pouhých patnáct! Byl jsem jak dobytek, který jde na porážku s tím rozdílem, že dobytek asi tuší, že to bude mít za chvilku za sebou, ale ty ne.
Nedalo se z toho pekla nějak uniknout?
(Mluví pomalu a unaveně.) Bili mě ve sklepě a nutili k prostituci. Dávali nám už tehdy drogy, abychom byli povolnější. To trvalo půl roku, než jsem se z toho dostal díky jednomu člověku, ale pak jsem stejně skončil na hlavním nádraží, kde začala moje drogová závislost. Začal jsem brát pervitin a našel jsem si přítele. Byl vařič pervitinu.
Udělal byste v životě něco jinak?
Asi nic, nechal bych to tak. (Jeho únava se při rozhovoru stupňuje.)
Zažil jste ale pak i světlejší chvilky v Domě světla…
Dostal jsem se do spárů Míry Hlavatého, který mi ukázal, že jsem ještě pořád člověk a ne jen odpad na ulici a podal mi pomocnou ruku.
Co vám daly přednášky a proč jste se vůbec rozhodl, že do toho takhle otevřeně půjdete?
Nechtěl jsem sedět se založenýma rukama a jen se litovat. Chtěl jsem lidem ukázat, že jsem sice pozitivní, ale že na čele nemám napsáno, že jsem prašivej, že se mě nemusí bát. Tak proto, a aby na sebe dávali pozor.
V tomto ohledu to dnešní mládež nemá moc lehké. Nástrahy na ně číhají takřka na každém rohu…
Proto je potřeba větší informovanost. Není to jen o drogách, ale především o rizikovém sexu.
Máte ještě něco, co byste chtěl dokázat nebo udělat?
Mám, ale to si nechám pro sebe, to se neříká.
Kdy vás nejvíc bolelo, když vám lidé dávali najevo, že jste pro ně vyvrhel společnosti?
(Než odpověděl, chtěl podat mísu, do které Nejvíc mě Vladimír během rozhovoru několikrát zvracel.) když jsme s to bolelo na Vysočině, Janou Korytovou jezdili po přednáškách. V jedné základní škole mi kantoři řekli, že musím být od dětí minimálně na deset metrů, nesmím jim podat preventivní materiály, protože jsem na ně sahal. To bylo nejvíc bolestivé a potupné.
Jak jste se v tu chvíli cítil?
Hele, byl jsem šíleně nasranej. (Během rozhovoru dostal Vladimír od návštěvy sklenici domácích zavařených okurek. S chutí je pak jednu po druhé jedl)
Máte rád okurky?
Miluji je.
A můžete je jíst?
Podle doktorů ne, podle mě pak ano. Podle nich nemůžu nic. (Vladimír po pár slovech a snědených okurkách znovu během rozhovoru zvracel.)
Jak dlouho máte tyhle stavy?
Přibližně asi tři měsíce. Asi mi to rozhodila ta chemoterapie.
Snad to brzy přestane…
Ale kdy? Já hrozně miloval jídlo, maso. Nebyl pro mě problém sníst deset knedlíků s hromadou zelí. Teď bych stěží snědl dva knedlíky.
Myslíte, že se na Vánoce dostanete domů?
Snad mě aspoň na jeden den pustí z nemocnice.
Přestože tady ležíte s tak hroznou diagnózou, tak máte většinou úsměv ve tváři.
Už je to asi ve mně.
Nepůsobíte rezignovaně…
Zdání může klamat. Věř mi, že jsou dny, kdy mi není vnitřně dobře a na všechno bych se nejradši vybodl.
V jednom rozhovoru jste na otázku jestli se bojíte toho, až na vás bude nemoc vidět, řekl, že se nebojíte. Teď ta chvíle přišla. Vidíte to stejně?
Jsem v takovém stadiu, že pokud mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, tak je to jedno. Nebojím se.
Jak s nemocí vnitřně bojujete?
To si tak nějak nepřipouštíš. Snažím se nasávat příjemnou energii z lidí, kteří mě mají rádi. Pak necítím ani žádný stres.
Co byste chtěl vzkázat lidem, kteří chodili na vaše přednášky?
Že je mám rád. Teď už zase potřebuji mísu. (Vladimír po další snědené okurce musel zvracet. Pak už neměl na další rozhovor sílu.)
Autor článku rozhovoru: Roman Martínek
Poznámka: Vladimír za několik týdnů zemřel.
 "GARRY"
Asi tři a půl roku poté, co jsem byl diagnostikován jako HIV pozitivní, jsem měl dva týdny onemocnění připomínající chřipku. Na hrudi se mi objevilo něco jako modřina. Během deseti dnů jsem shodil přes dvanáct kilo, byl jsem připoután na lůžko, potil jsem se a ta modřina nemizela. Vylekal jsem se, že by to mohl být Kaposiho sarkom. Navštívil jsem svého lékaře a vyjádřil jsem své obavy. „Ano, vypadá to jako Kaposiho sarkom,“ řekl lékař. A to byla má diagnóza - AIDS. To bylo v době, kdy jsem měl organismus od shora dolů napadený kvasinkami (kandidou) a počet CD4 jsem měl pod 200.
Na žebrech se mi objevily další léze a rozšířily se i do obličeje a do úst. V tu dobu jsem začal s radioterapií. Byla to hrůza. Celý vnitřek úst se mi sloupal. Nemohl jsem jíst. Bylo mi zle.
Když jsem o šest měsíců později seděl v kině, pocítil jsem tak prudkou bolest, jako by mi někdo rozmáčkl jednu plíci. Nemohl jsem skoro dýchat. Ukázalo se, že se Kaposiho sarkom rozšířil na plíce a způsobil krvácení do plic.
Začal jsem chodit na chemoterapii, která byla v tu chvíli mou jedinou šancí. V tu dobu neexistovala ani účinná kombinovaná léčba Na chemoterapie jsem docházel všehovšudy dva a půl roku. Také jsem byl kvůli nim několikrát hospitalizován.
Po třech hospitalizacích jsem se rozhodl přestat pracovat, protože pracovní stres můj zdravotní stav ještě zhoršoval. V květnu 1997 jsem zahájil kombinovanou léčbu. Během měsíce jsem měl neměřitelné hodnoty virové nálože, ale počet CD4 jen deset. Posléze jsem onemocněl zápalem plic.
Kvůli léčbě zápalu plic mi museli přerušit chemoterapii, vrátil se mi Kaposiho sarkom ještě v agresivnější formě a objevily se mi léze na obličeji a po celém těle.
Bylo to jako na kolotoči. Byl jsem alergický na Septrin, lék na zápal plic, museli mi dát jiné léky, které nakonec zabraly. Mezitím jsem ale byl připojený na kyslík, protože jsem nemohl sám dýchat. Lékaři mi nedávali moc nadějí. Nicméně v dubnu 1998 jsem měl Kaposiho sarkom téměř vyléčen a na chemoterapie jsem již nemusel chodit.
Musím to zaklepat, ale od té doby mi nic nebylo. Léze zmizely. Měl jsem akorát na několika místech po těle zbarvené fleky, které vypadaly jako světlejší mateřská znaménka.
Přestože mám dnes počet CD4 vyšší než 600, byl jsem jednou diagnostikován jako pacient s AIDS a z této diagnózy již není návratu.
Největším nepřítelem je strach. Nebylo jednoduché žít s HIV, ale v hloubi duše jsem doufal, že infekce nebude postupovat a že budu v pohodě. Soustředil jsem se na to, abych žil zdravě, a byl jsem přesvědčen, že všechno bude fajn.
Pak ale přišla rána. Lékaři mi diagnostikovali Kaposiho sarkom a mé naděje se zhroutily jako domeček z karet. Bylo to mnohem, mnohem horší, než když mi sdělili, že jsem HIV pozitivní. Tak usilovně, jak jsem se snažil si nepřipouštět, že HIV rovná se smrt, tak se stejnou silou na mě udeřil fakt, že mi bylo diagnostikováno onemocnění, které znamenalo AIDS. V tu chvíli jsem si myslel, že je konec.
Bylo to velmi těžké, ale v nemocnici jsem se s pomocí odborníků sebral a začal jsem mít opět chuť žít. Zavolal jsem si do nemocnice svou rodinu a vše jí řekl.
Poslední dva roky jsem se snažil připravit na návrat do práce. Už jsem toho ale zanechal, protože mám strach,
že všechen ten pracovní stres by opět zapříčinil, že bych onemocněl. I když se cítím zdráv a fit, mám obavy, že můj imunitní systém ještě není připraven zvládnout pracovní vytížení.
"MARTIN"
Můj bratr se dozvěděl, že je HIV pozitivní, o něco dříve než já - na jaře 2002. Do té doby mě nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku, na drogách jsem se cítil super. Oba jsme si píchali pervitin a půjčovali si jehly a stříkačky. Když bratrovi oznámili, že je HIV pozitivní, byl jsem si celkem jistý, že jsem se musel rovněž nakazit. Výsledek testu mou obavu potvrdil. Myslím si, že jsem byl pozitivní přibližně od roku 1999, tedy od chvíle, kdy jsme si s bratrem začali píchat drogy. Předtím jsem sice vedl promiskuitní život a jeden čas se dokonce spolu s bratrem živil jako prostitut v Německu, ale na testy jsem chodil pravidelně každý rok. Bohužel mi nezjistili jen HIV, ale i žloutenku typu B a C. V době, kdy mě diagnostikovali jako HIV pozitivního, jsem měl virovou nálož 2 000 000 a počet CD4 78. Díky drogám jsem to nijak zvlášť neprožíval. Léky, které mi lékaři okamžitě nasadili, jsem užíval dost nepravidelně. Pak se ale stalo něco, co naprosto změnilo můj život. Bratrovi zjistili rakovinu plic a krátce nato zemřel. To mě donutilo změnit své hodnoty a životní styl. Nastoupil jsem tříměsíční protidrogovou léčbu v Bohnicích a začal pravidelně užívat léky na HIV infekci. Zpočátku užívání léků mi bylo často zle - zvracel jsem, silně jsem se potil, cítil se slabý a trpěl nesnesitelným svěděním pokožky po celém těle. Protidrogovou léčbu jsem však zdárně dokončil a již čtvrtý rok drogy neberu. Vedlejší účinky léků ustaly, v současné době mám virovou nálož na nule a počet CD4 má vzrůstající tendenci.
 "HIV pozitivní"
Stojím nahoře na mostě nad vlakovým nádražím. Stojím tu už po druhé za tenhle rok. Už podruhé nemám pro co žít. Už po druhé si chci vzít život.
Dnes mě ale nikdo nezachrání, dnes tu není ani živáček. Tentokrát mi nikdo nepomůže. Ale já stejně doufám, že se vrátí, že zase přijde a podá mi ruku jako tenkrát. Je to ale jen sen, jako to všecko co mi zbylo, vše se rozplynulo v jediný okamžik. Ještě před pár hodinami jsem byla šťastná.
Chtěla bych se vrátit přesně o třičtvrtě roku zpátky v čase, to jsem tu tenkrát stála poprvé.
On šel tenkrát okolo, viděl mě tu a snažil se mi pomoc. Říkal že nemá cenu skákat, že vždy je pro co žít, že mám celý život před sebou, ať neblbnu, prosil mě ať to všechno ještě zvážím. Poslechla jsem ho, jako ovečka jsem poslušně přelezla zpátky na pevnou zem a chytla se jeho nabízené ruky.
Pak jsme spolu dlouho seděli na zaplivaném a špinavém chodníku a povídali si o životě.
Najednou jsem měla pro co žít, když mi tenkrát podal tu ruku, věděla jsem že se jí už nepustím a taky že ne. Vzal si mě k sobě, ukázal mi že život je krásnej a že každou chviličku si musíme užít, že sebevraždou nic nevyřeším vůbec nic. Byla jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Všechno bylo tak strašně dokonalý, až na jeden detail, jen jeden. Nechtěl se mnou spát, ze začátku jsem si myslela že nechce na mě tlačit, ale pak mi to začalo být dost divný. Častokrát jsem se ho na to ptala, pokaždé měl výmluvu. Až jednou mému naléhání podlehl. V pláči se zhroutil na postel a mezi vzlyky mi začal vyprávět.....
Byl HIV pozitivní, nakazila ho jeho bývalá holka. Nevěděla jsem co říct, jen jsem ho objímala a konejšila. Usnuli jsme až k ránu v obětí. Když jsem se probudila nebyl vedle mě, nebyl ani v kuchyni, nebyl nikde. Jen na stole ležel dopis. Měla jsem strach co v něm bude napsáno. Ruce se mi třásly když jsem ho zvedala a četla... Jen pár slov a vět co mi změnilo život...

,,Když jsem tě tenkrát viděl na tom mostě nemohl jsem tě nechat skočit. Když jsem ti podával ruku neměl jsem v úmyslu se do tebe zamilovat. Stalo se. Promiň. Jsi mladá, krásná, máš život před sebou... já ne... Chci abys začala zase žít, ale beze mě, nechci abys mě viděla umírat, chci aby jsi si mě uchovala v paměti s úsměvem na tváři. A ne jako trosku. Proto mě prosím nehledej. Miluju tě...

A prosím... nezapomeň na mě... "

Dopis mi z ruky vyklouzl a padal pomalu k zemi... A mé slzy za ním... Ze dne na den se mi zhroutil svět... Ani nevím jak, ale ocitla jsem se zpátky na mostě, tam kde to všechno začalo. Stála jsem tam a tajně doufala, že se mi to jen zdálo, že určitě přijde, že mě nenechá skočit. Ale stejně vím že to jsou jen sny a přání, nepřijde i kdyby chtěl, už ne...
Přemýšlím jestli skočit a nebo žít. Nevím, váhám, jednou nohou nakročím vpřed. Ale najednou se ve mně něco vzepře a já přelezu zpátky na pevnou zem. I když vím, že dnes mi nikdo pomocnou ruku nepodá. A že tu pomocnou ruku by sem měla podat já. Já jemu, i když si to nepřeje. Stojím zase na tom zaplivaném a špinavém chodníku, tentokrát si ale nesednu, tentokrát ne, jdu za ním, protože to on mě naučil, že každý den by se měl užívat jako by byl ten poslední a já chci aby si ty poslední chvíle užil.
I když to pak možná bude pro mě bolestivější, ale sem na ten zaplivaný chodník se můžu vrátit kdykoliv. Já bych totiž nemohla žít s vědomím, že poslední jeho chvíle jsem nestrávila s ním...  Já ho prostě miluju i přes to všechno...
 

 

Za svou hloupost jsem zaplatila tu nejvyšší daň

Od šestnácti let jsem se věnovala modelingu. Byl to vždycky můj sen. V té době jsem studovala střední školu a poté následovala vysoká, vše se dalo krásně skloubit.

Docela se mi dařilo, návrhářům se zalíbil můj obličej natolik, že jsem dostávala zakázky i v zahraničí, především v Itálii.

V pětadvaceti letech jsem jich měla už tolik, že jsem se po dokončení studia věnovala modelingu naplno,“ vypráví osmadvacetiletá Klára.

Noc plná vášně
„V té době jsem měla přítele. Náš vztah byl sice na dálku, ale každý měsíc jsem se snažila přijet domů na víkend. Takhle nám to vydrželo zhruba rok. Když jsem byla pracovně v Paříži, přišla mi SMS s textem: ,,Klárko, je mi to líto, ale takhle už dál nemůžu, odstěhoval jsem se, sbohem!“ to mi vyrazilo dech.

Volala jsem mu několikrát denně, psala SMS a pokaždé bez úspěchu. Sebrala jsem se a letěla domů. Byt byl prázdný, nezůstalo tam po něm vůbec nic. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jeho kamarádi mi řekli, že odletěl pracovat do Anglie, kde chce začít nový život beze mě, že už mě nemiluje. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila.

Byl to můj první vážný vztah a já si už v duchu plánovala svatbu. Už mě doma nic nedrželo, tak jsem se do Paříže přestěhovala natrvalo. Dříve jsem nikam nechodila, večírky, na které mě zvaly kamarádky, mě nezajímaly. Ale teď jsem si řekla, že to bude to nejlepší na odreagování. Člověk přece nemá být po rozchodu sám.

Jenže jsem to začala přehánět. Měly jsme VIP pozvánky na různé party a jednou jsme vyrazily i na takovou, která připomínala spíš seznamovací akci bohatých mužů a mladých modelek. Chtělo se mi odejít, neměla jsem na muže tohoto typu náladu. Ale cestou z klubu mě chytil za ruku jeden velmi elegantní postarší pán.

Líbil se mi, tak jsem zůstala. Povídali jsme si a pili víno. Víc už si z toho večera nepamatuji. Ráno jsem se probudila v krásném apartmá, ale sama. Nikde nikdo. Jen na polštáři ležel vzkaz a vedle rudá růže. Dotyčný v něm děkoval za nádhernou noc. Všude kolem bylo poházené moje oblečení a já si začala matně vzpomínat na detaily předešlé noci. Bohužel to, jestli jsme použili kondom, si nevybavuji. Řekla jsem si, že se to prostě stalo, bavila jsem se a dál užívala svobody.

Hrůzná diagnóza
Za dva měsíce jsem onemocněla. ,,Zase ta chřipka,“ říkala jsem si. Brala jsem klasické dostupné léky a po týdnu jsem byla opět fit. Jenže jak jsem najela na svůj hektický a náročný život, chřipka se po dvou týdnech vrátila. Bylo mi stále hůř a hůř. Musela jsem odjet zpět do České republiky a zajít za svou doktorkou.

Ta mi předepsala antibiotika, vitaminy a klid, žádné zatížení organismu. Poctivě jsem se léčila, ale léky absolutně nepomáhaly. Musela jsem jít na krevní testy a byly mi doporučeny i testy na HIV. To mi přišlo naprosto zbytečné, měla jsem jen 4 partnery a se třemi jsem používala kondom. A že by zrovna ten jeden byl nakažený, by mě ani ve snu nenapadlo.

Uběhlo 14 dní a já si šla pro výsledky. Paní doktorka mě pozvala do ordinace a sdělila mi, že mám zvýšenou sedimentaci a alergii na prach. Usmála jsem se a zeptala se, jaké léky mi předepíše. Bohužel tohle nebyl konec mé diagnózy. Když mi oznámila, že jsem HIV pozitivní, myslela jsem, že je to vtip.

Nevěřícně jsem koukala, ale když jsem viděla její výraz,  propadla jsem v hysterický pláč. Sestřička mi podávala jeden kapesník za druhým a obě mi začaly vysvětlovat, že život s HIV nezamená jistou smrt. Že pokud se dodržují jistá hygienická pravidla a berou se dané léky, můj život se v zásadě nezmění.

Nenáviděla jsem sebe samu
Domu jsem šla jak opařená, nedokázala jsem tuto skutečnost přijmout, v hlavě se mi opakovala jedna a ta samá otázka, proč já? Jedna hloupá noc a všechno se změnilo, sny, plány a budoucnost, vše jakoby zmizelo. Hned se mi vybavil onen muž, se kterým jsem ten večer byla v baru a následně v hotelovém pokoji. Nic jsem o něm nevěděla, neměla žádný kontakt.

Napadlo mě, s kolika ženami ten člověk ještě bude spát a kolik jich může nakazit. Několik měsíců jsem se vyhýbala okolí, nikam jsem nechodila, jen seděla doma a brečela. Styděla jsem se to komukoliv říct. Moc kamarádek jsem kvůli cestování neměla a těm, co mi zbyly, jsem se svěřit nedokázala. Bála jsem se, že mě zavrhnou, že se mě budou štítit. Dělalo se mi zle ze sebe samé.

Nejhorší bylo pomyšlení na to, jak to řeknu rodičům. Už mě ubíjelo, jak se sama ničím. Rodiče mě celkem překvapili. Maminka se snažila neplakat a tatínek beze slova odešel. Po chvilce za mnou oba přišli s tím, že mám jejich plnou podporu, že to společně zvládneme.

Nedokážete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem věděla, že tu se mnou jsou lidé, kteří mi ve všem budou pomáhat, byla jsem jim za to vděčná. Velice pomalu jsem se začínala učit s touto nemocí žít. Na internetu jsem si našla články, příběhy, informace o viru HIV. Byla jsem až překvapená, kolik lidí je na tom stejně jako já, jen se o této nemoci na veřejnosti stále moc nemluví.

Přítel mě naučil znovu žít
K lékaři musím chodit každé tři měsíce na kontrolu. Denně beru několik léků, bez kterých by se můj zdravotní stav dost zhoršil. Sama za sebe můžu říct, že žiju skoro stejně jako dřív. Jen na sebe musím dávat větší pozor. V případě, že mi vyjdou zhoršené krevní testy, nesmím chodit moc mezi lidi, moje imunita je dost oslabená a jakékoliv banální nastydnutí pro mě znamená dlouhou léčbu.

Na jedné z mých kontrol jsem se v čekárně seznámila se sympatickým klukem. Pozval mě na kávu a já zjistila, že když jsem s ním, dokážu myslet i na jiné věci. A tak jsme se vídali skoro každý den. O sobě jsem mu zatím nic neřekla. Když mělo dojít na sex, vymlouvala jsem se. Po třech měsících už toho měl Petr, tak se můj přítel jmenoval, plné zuby.

Začali jsme se hádat a já mu  nedokázala říct rozumný důvod, proč s ním nechci spát. Musela jsem s pravdou ven. Byla jsem si jistá, že ho svým přiznáním ztratím. Opak byl ale pravdou. Petr řekl, že za ty tři měsíce se do mě zamiloval natolik, že si nedokáže svůj život beze mě představit. A dokonce mi řekl, že v jeho okolí žije stejný pár jako my.

Jeho kamarád je též HIV pozitivní a žije se zdravou slečnou už dva roky. Jde jen o to, domluvit se na pravidlech společného soužití a dodržovat je. Byla jsem hodně překvapená a zároveň šťastná. Už jsem na svou nemoc koukala jinýma, jasnějšíma očima. S Petrem máme pár měsíců po svatbě a plánujeme si postavit náš vlastní vysněný dům. A já  si konečně začala užívat života i přes to, že jsem HIV pozitivní. 

Klára

 

AIDS se stal v Rusku obrovským problémem
Syndrom selhání imunity (AIDS) se šíří po Rusku zlověstně a ničivě jako lavina. Dokonce rychlostí větší než v Africe, kterou tato nemoc již stačila paralyzovat. Počet lidí nakažených virem HIV se totiž v některých regionech Ruska v poslední dekádě navýšil až o 700 %. Vyplývá to z faktů zveřejněných na světové konferenci o AIDS, která se konala ve Vídni.
„Ještě před několika lety si Rusové mysleli, že tato věc se vyřeší sama,“ nechala se slyšet v rakouské metropoli Oksana Dolgikhová, vedoucí moskevské Charity, která se věnuje dětem nakaženým tímto zákeřným virem. „AIDS se považoval za záležitost okrajových skupin: drogově závislých, prostitutek a homosexuálů. O dětech, které se rodily již s touto nákazou, se myslelo, že zemřou ještě před dosažením školního věku,“ uvedla. Mezitím se ale prý epidemie AIDS rozrostla v „obrovský problém“. Oproti roku 1998, kdy bylo v celém Rusku registrováno 11 tisíc nemocných HIV, je to nyní 340 tisíc a odborníci předpokládají, že ve skutečnosti jich je nejméně pětkrát více. Přitom Rusku pro boj s touto epidemií chybí prakticky všechno: finanční prostředky, osvěta i solidarita společnosti. Zatímco Brazílie vynakládá na tento účel až 300 milionů dolarů ročně, Rusko se svou rozlohou a počtem nakažených jen sotva 4 miliony dolarů. Kromě toho Rusové považují AIDS za sociální stigma, které vyřazuje z většinové společnosti. Výsledkem podle Dolgikhové je, že děti, které tuto nemoc „zdědily“ po svých rodičích a o něž se stará moskevská Charita ve dvou nemocnicích a dvou dětských domovech, postrádají ze všeho nejvíc něžnost. Kromě zdravotníků a pečovatelek za nimi prý nikdo nepřichází – dokonce ani nejbližší příbuzenstvo tuto solidaritu neprojevuje.
Autor textu: Zikmund, Martin T.
Katolický týdeník 31/2010

 

 
TOPlist